Pravidelně 5. července usilujeme - více či méně úspěšně - o dosažení státní hranice s našim jižním sousedem, Rakouskem. Nejinak tomu bylo i letos.

Ráno v půl deváté jsme se sešli v Rynárci na návsi. Mně tentokrát netekl náústek od batohu, ostatní taky vypadali ve formě - prostě slibný začátek krásného letního dne. Rozloučili jsme se s Milanem a jeho štěněcí slečnou Ruby, s níž došlo možná v některých případech i na polibky, domluvili jsme se s Jirkou P., že když mohl spát o půl hodiny déle než my, že má jistě dost sil, aby nás dojel, a vydali jsme se vstříc výzvám trasy. Samozřejmě jsme (a je to zejména má zásluha) zapomněli v Zajíčkově vyzvednout Jirku V., který nás netrpělivě vyhlížel. Dojel nás v Novém Rychnově. Celkem jsme tedy jeli v počtu 9 kusů.

Nová trasa, tzv. východní varianta, byla krokem do neznáma. Pro většinu z nás končilo "známo" někde za Rohoznou. Spělov, Jezdovice a první - a na dlouhou dobu také poslední - těžší stoupání pod Špičák, to už byly oblasti neprobádané. A tak nás příjemně překvapilo, že od zmíněného Špičáku vede cesta vlastně po vrstevnici nebo dokonce z kopce příjemných skoro 40 kilometrů. V podstatě až na státní hranici.

Během jízdy bylo jasně patrné, že sil máme na rozdávání. Následkem toho někteří z nás zcela minuli plánovanou zastávku u pramene Moravské Dyje, neboť kolem prosvištěli takovou rychlostí, že jej vůbec neviděli. Kdo to tam znáte, mi dáte určitě za pravdu, že to je obdivuhodný výkon, protože cesta nebo spíše pěšina vede skutečně jen pár metrů od pramene, který je navíc zdoben modrým stromem, frňákovníkem. My, kteří jsme zvolili rozvážnější tempo, jsme absolvovali příjemnou zastávku a focení u zmíněného pramene.

Ještě k těm přebývajícím silám na rozdávání. To platilo obecně, ale jedna výjimka se přece jen našla. Zdenda V. padl po spurtu kolem pramene vyčerpáním do příkopu, celý se v něm vyválel ... no prostě ostuda. A to jsme, prosím, byli teprve na nějakém 37. kilometru!

A tak jsme hlavně kvůli němu museli zastavit v Telči. Zatímco on si ošetřoval rány a zašíval dres, my jsme si dali pivo. Po loňských zkušenostech jen jedno, abychom nepromrhali drahocenný čas v hospodách.

Další cesta nás vedla do Dačic, kde jsme hodlali zakotvit na delší dobu a sníst oběd. První hospoda byla obsazená, ale v druhé nám odcházející cyklisti uvolnili místo, čili oběd proběhl hladce. Jen Jarda H. trochu naříkal, že porce byla trochu větší a že se z toho asi vzpamatuje až doma.

Nicméně už v Dačicích, a dost možná už to plánoval doma, začal Jirka P. sabotovat výlet s tím, že hodlá jet jinou, kratší,  trasou. Argumentoval, že zcela jistě vede cesta i tam, kde ji Mapy.cz neukazují, a že to bude mnohem lepší. Zřejmě s sebou neměl občanku ani pas a bál se přiznat, že přestože přijel pozdě, ještě doma něco zapomněl. (Na příští společné vyjížďce za trest udělá 20 dřepů. Ať si to pamatuje!)

Trasu jsme tak zkrátili a průjezd Rakouskem se nekonal. Uprostřed hlubokých hvozdů jsme našli nějaký bílý patník, prohlásili jsme ho za hraniční kámen a slavnostně jsme se u něj vyfotili s tím, že kdo projde "odsud až za něj", překročil státní hranici.

Další cesta vedla do Slavonic, kde došlo k doplnění vody (žádné vysedávání u piva!), a odtud na sever, k Českému Rudolci a hospodě s místním pivem. A hlavně už směrem k domovu. Bohužel, pokud se vracíte do místa, odkud jste vyjeli, a první polovina trasy vede z kopce, druhá polovina už z kopce nepovede. Tempo tak zvolnilo, ale aspoň už nikdo nepadal z kola.

Zastávka v Rudolci byla příjemná, pivo výborné jako vždy. Během asi hodinky, kterou jsme tam strávili, jsme zregenerovali, doplnili tekutiny i morálku. Trochu nás ale strašily mraky a zejména situace na radaru, která hrozila bouřkou a potoky vody. Kupodivu se nám ale podařilo projet "suchou pneumatikou" a bez ztráty kytičky.

Samozřejmě, že mladší kusy regenerují rychleji, a tak nebylo překvapením, že předchozím pády otlučený a stále ještě i poměrně ušpiněný Zdenda V. vyrazil z Rudolce jako Sagan na Champs-Élysées. Jeho únik zachytil Jirka V., já jsem se vydal na pronásledování uprchlíků, za mnou s drobným odstupem Jirka P., a pak početné grupetto. Prostě le Tour jako vyšitá.

Stíhání dvojice nakonec přineslo ovoce a na čele nevyhlášeného závodu se vytvořila trojčlenná skupinka, která využila možnosti zvolit si náročnější trasu a brutálním tempem pokračovala po sérii stoupání přes Studenou ke Karáskům do Počátek, kde byla naplánována poslední zastávka na letošní trase. Grupetto se ovšem drželo původně stanovené trasy, čili jelo přes Strmilov. I proto dorazila uniknuvší skupinka ke Karáskům s 36minutovým náskokem.

Po tak dlouhé době strávené v úniku je nezbytně nutné doplnit kalorie a tekutiny. U Karásků to druhé znamená 11° Kozel, to první je na volbě každého cyklisty. Před příjezdem hlavní skupiny jsme zvládli obojí. A po příjezdu ještě jednou totéž včetně večeře, ať netrháme partu.

Řádně napojeni a svlaženi jsme vyrazili na závěrečný úsek. Ale to by nebyl Zdenda, aby se mu zase něco nepřihodilo. Tentokrát defekt ve sjezdu z Bělé k Josefínské huti. Zdenda je stále ještě nezkušený mladík, lze mu prominout, že některé technické finesy nemá ještě zcela zvládnuté, ale určitě schválně pumpoval pomaleji, aby nás komáři, kterých se tam vyrojilo neskutečné množství, úplně vysáli.

Toho pak využil v cílové rovince, když ve spurtu překonal Tondu D. doslova o prsa severokorejské ženy. Navíc nad tím, že porazil o cca 45 let staršího borce, neprojevoval žádnou lítost. Naopak se tím ještě hlasitě chlubil. My ostatní jsme pak dojížděli postupně v rámci svých možností.

Jen Jarda při nástupu zabral tak mocně, že mu upadl cyklocomputer. Místo sprintu tak otočil kolo směrem k jihu a jal se jej hledat. A jestli nenašel, hledá dodnes.

(Fotky budou doplněny postupně. Díky z pochopení.)