Napsal uživatel camlost Neděle, 29 Květen 2011 21:18
Zúčastnit se letošního, již 18. ročníku Krále Šumavy bylo po loňské premiéře takřka povinností. Král byla má první stovka, trať je pěkná, není extrémně náročná, takže je to většinou příjemně strávená sobota.
Samozřejmě, že k dobrému zážitku přispívá i pěkné počasí, v které jsme doufali. Celý květen byl slunečný, letní teploty lámaly jeden rekord za druhým, idylka. Tak jsme se pomalu začínali těšit na parádní svezení zahájené tradičně skladbou The Crown And The Ring od Manowar na náměstí v Klatovech.
Změna počasí ale musela zákonitě nastat. V pátek mi během nakládání kol promokla bunda tak, že neuschla do neděle - prášit se tedy rozhodně nebude. Ještě jsem si rychle doběhl koupit karimatku a vyrazili jsme směrem Tábor – Písek – Strakonice – Klatovy.
Složení našeho „týmu“ bylo tradiční – Jirka, Hanka (loni 4.) a já. Mně se loni podařilo zabloudit, tak jsem měl letos co napravovat. Cíle si dávám vždycky dva – spokojenost by byla s časem 6:30, obrovská spokojenost s časem 6:00. Tento čas by loni stačil na umístění v první stovce (loni bylo sucho) i s velkou rezervou.
Do Klatov jsme přijeli kolem 18:00 za hustého a vytrvalého deště. Naštěstí byla fronta u prezence poměrně krátká, tak jsme nemuseli moknout venku. Vydání startovních čísel jsme poněkud zkomplikovali, protože jsme chtěli vyzvednout čísla i pro kamarádku a jejího bratra. Ovšem pořadatel se bránil vydání čísel pro někoho dalšího, protože se tam letos objevili podvodníci, kterým se nechtělo platit startovné. Nakonec se ale podařilo vše domluvit, a tak jsme mohli vyrazit do kempu, kde jsme hodlali postavit stan.
To odhodlání ale nebylo zrovna největší. Přece jen lilo jako z konve a navíc ten stan ještě nebyl prověřen deštěm, takže hrozilo reálné nebezpečí, že se náš původně cyklistický výlet změní ve vodácký. A rum jsme nevezli. Proto jsme přivítali nabídku majitelky penzionu, na jehož pozemku jsme hodlali stanovat, že nás ubytuje v nedokončeném bytě svého syna. Pak jsme se vydali do našeho oblíbeného Country Saloonu, což je prima podnik, kde si můžete dát cokoli na roštu – jídlo je tu dobré a je ho HODNĚ. Velikost porcí začíná na 200 g masa, 450gramové porce nejsou výjimkou :-).
Když jsme po 22:30 opouštěli Country Saloon – samozřejmě řádně nutričně připraveni na zítřejší extrémní výdej energie – na západě se začalo vyjasňovat. Před usnutím jsem naposledy zkontroloval předpověď počasí, abych se ujistil, že zítra má být počasí cyklistice mnohem více nakloněno, než tomu bylo dnes.
V 5:15 jsme se probudili, v 5:30 se ozval budík. Start je totiž z náměstí v Klatovech už v 7:30, aby měli i pomalejší jezdci šanci dostat se před setměním do cíle. I přes brzké probuzení jsme ovšem stejně nestíhali, takže některé přípravné procedury jsme ošidili. Naštěstí bylo docela příjemných 10 °C, a tak ani moc nevadilo, že jsem na sebe nestihl napatlat hřejivou mast. Jinak jsem kupodivu ale nic nezapomněl, dokonce jsem měl i čip, startovní číslo a kolo.
Na klatovské náměstí jsme přijeli asi 15 minut před startem. Hanka zaujala startovní pozici v první vlně, my jsme se krčili někde v poslední třetině startovního pole. Podle množství batůžků a camelbacků jsme ale usoudili, že postup vpřed by mohl probíhat hladce.
Asi 5 minut před půl se konečně náměstím rozezněla v úvodu zmiňovaná písnička od Manowar, která mimochodem v tom prostoru zní skutečně monumentálně (pusťte si ji; pochopíte proč). Pak byl odpočítán start a závodníci vyrazili vstříc výzvám trati. My bychom také vyrazili vstříc, ale na konci startovního pole se moc nevyráží. Spíš se rozvážně jde. Po několika desítkách metrů jsme nacvakli jednu botu do pedálů a stylem „koloběžka“ jsme pokračovali skrz startovní bránu dál. (Jen tak na okraj – čas se měří od startu všem stejný, tedy ti vzadu jsou automaticky znevýhodněni.) Pak se podařilo i nasednout a projet přes první kontrolní koberec.
Následující kilometry se nám dařilo plnit předsevzetí a postupovali jsme startovním polem rychle kupředu. Na 5. kilometru nás čekala první zajímavější překážka v podobě bahenní koupele. Spousta soupeřů to vzala doslova a v dozajista léčivém šumavském bahně se důkladně vyválela. Nám se naštěstí podařilo projet docela dobře. To znamená, že mi přestal fungovat computer, přední kolo neprošlo vidlicí, přesmykač zmizel z dohledu a na zadní stavbu a přehazovačku jsem se radši ani nedíval. Celé kolo ztěžklo o takových 5 kg. Dalším nepříjemným následkem byly naprosto neprůhledné brýle. Ty jsem tedy sundal, ale zase mi létalo bahno od mého i cizích kol do očí. Ale co, do cíle už zbývá jen 95 km, to se nějak zvládne.
Dál probíhala cesta poměrně dobře. Podobné bahenní pasti se už nekonaly, pěšinky a cesty byly trochu měkčí (přesně jak to mám rád) a hlavně nebylo vedro. Nepříjemné byly brody – ten první a nejznámější v Nemilkově nás překvapil ledovou vodou. A jen jsme se z toho vzpamatovali, brodili jsme se ledovou vodou říčky Ostružné znovu - zpět na původní břeh. Od té doby mi mrzly prsty u nohou.
Zhruba na 70. kilometru je několik náročnějších sjezdů. Všechny byly označeny výstražnou tabulkou, takže i neznalý pilot věděl, že do něčeho vletí. Pro představu – sjezdy vypadají asi jako sjezd na trati Třech vrchů v lese na červené turistické značce mezi Křemešníkem a Novým Rychnovem – ten před brodem. Jen jsou vylepšeny odvodňovacími koryty hlubokými 30 – 60 cm a širokými cca 50 cm. Co to s Vámi udělá v rychlosti 40 km/h si asi umíte představit. (Pokud si to představit neumíte: zlámete výplet, proletíte se přes řídítka do lesa, atd.)
Ani jeden z uvedených kousků se mi nepodařil. Nezbylo než si vyšlápnou další a další stoupání, neboť na startu bylo jasně uvedeno, že sběrný vůz bere pouze nepojízdné, nikoli unavené závodníky.
Poslední brod na 80. kilometru jsem si z loňska dobře pamatoval. Loni jsem v něm zůstal stát, protože prudce ochlazené svaly nohou odmítly poslušnost a dostaly křeč, která nechtěla povolit. Proto jsem do něj letos vcházel opatrně. Prohodil jsem pár slov s diváky (to je takovým mým zvykem, že si s nimi pokecám) a čekal jsem, kdy nastoupí křeč. A ono nic. Tak jsem se divákům omluvil, že loňské představení v kopřivách na břehu nezopakuju a jel jsem vstříc poslední občerstvovačce.
Tam jsem nechal umýt šaltr a řetěz, protože obojí už nereagovalo na pilotovy povely. Jenže servis berou na Králi vážně, a tak mi umyli kolo, namazali řetěz, pak umyli kolo a namazali řetěz ještě jednou. Sice mě to trošku zdrželo, ale aspoň nebudu muset mýt kolo doma.
„Teď už je to jen z kopce až do Klatov,“ informoval mě servisman na občerstvovačce, když jsem zamykal vidlici a ve stoje nabíral rychlost ve stoupání. „Zapomněl jste na Bítov. Nejsem tu poprvé,“ houknul jsem přes rameno a uháněl jsem dál. Po pár metrech jsem začal zvolňovat, protože jsem si vzpomněl, jak to stoupání na Velký Bítov vypadá. Nohy budou ještě potřeba.
Pod tím stoupáním jsem dojel dvojici na „spešlech“. Ptali se, co nás čeká a jak to stoupání vypadá. Vylíčil jsem jim to poměrně realisticky: „Dá se to jet.“ A rafinovaně jsem se zařadil mezi ně, aby si ten první nemyslel, že v půlce zastaví a půjde pěšky. (Ono to člověka trochu vyhecuje, když myslí na to, že sleze z kola, a přitom za sebou pořád slyší jedoucího soupeře.) A tak jsme to vyjeli. Prověřili jsme nejlehčí převody, spálili jsme poslední zbytky carbosnacku v těle a já už přemýšlel o závěrečném spurtu do cíle. Kluci se znají, budou se střídat a ujedou mi.
Ale únava se přece jen projevila a ten první udělal v jedné jednoduché zatáčce chybu. Musel zastavit a tím mě pustil před sebe. Rychle jsem přeřadil na těžší převod a zmizel za další zatáčkou. Ještě by tu někde mělo být jedno nepříjemné stoupání, přemítal jsem o úseku, který jsem loni nevyjel. Rychlý úsek po pěšinkách mě přivedl pod kamenité a kluzké stoupání, které jsem si pamatoval. Včas jsem připravil lehké převody a nějak jsem to vyjel.
Posledním těžkým místem je sjezd s volně ležícími kameny. Před ním bylo na výstražné ceduli upozornění, abychom dobrovolně sesedli, protože je to nebezpečné místo. Zhruba uprostřed jsem sesedl nedobrovolně – podobně jako loni po chybě. Ale nevadí, kluci mě zatím nedostihli.
Z tohoto místa se už prakticky bez přestávky klesá až do cíle. Zalehl jsem za řídítka a absolvoval zbytek na nejtěžší převody, protože akutně hrozilo, že se ti dva za mnou prostřídají, aby mě dojeli. Poslední zatáčku – vjezd do lázní – jsem tudíž neměl šanci vytočit. Ale před ocelovým sloupem brány jsem to ubrzdil. Pak už jen asi 50 metrů do cíle po chodníku a měl jsem Krále za sebou.
V cíli jsem si všiml slečny z červené trasy (asi 45 km) - dost krvácela z obou kolen. Tomu se říká „jet na krev“. Jsem rád, že na takové úrovni zatím nejezdím. Ale i tak jsem překonal oba dva předem stanovené časy. Jen do první stovky jsem se zatím nevešel. Tak zase za rok - tentokrát z první vlny.