Napsal uživatel camlost Pondělí, 04 Duben 2011 20:56
Každý rok se účastníme štafetového závodu zvaného familiérně „Zuďák“. Je to takové první jarní setkání cyklistů, protože se koná vždy koncem dubna.
V tu dobu najíždí rozumně uvažující cyklista objemové kilometry, nemá žádnou sílu v nohách, kopcům se vyhýbá jako čert kříži – prostě a jasně, tenhle závod je v daném období takřka likvidační. :-)Tento rok byl ovšem termín posunut na samotný začátek dubna – přesně na 2. 4. Brzké datum hrozilo sněhovými závějemi, krupobitím nebo v nejlepším případně aprílovou přeháňkou. Proto jsem zprávou o přesunu závodu na začátek měsíce nebyl příliš nadšen. Naštěstí byl konec letošní zimy mimořádně mírný, tak alespoň ty závěje nebudou.
Dva týdny před závodem jsme si jeli projet trať. Ráno trochu mrzlo, tak byla trať příjemně tvrdá a rychlá. Tedy kromě jednoho úseku v lese (pěšina před ostrou pravotočivou zatáčkou a závěrečným stoupáním), kde se pode mnou probořil led, zapadl jsem do hlubokého bláta a skoro jsem odtud nevyjel. I tak se ale dalo tušit, že trať nemůže za čtrnáct dní vyschnout.
Na druhou stranu, předpověď počasí byla příznivá. Dokonce tak příznivá, že za takovou nádheru, která v den konání závodu skutečně nastala, by se nemusel stydět ani lecjaký srpnový den. Teplota ve stínu atakovala, a řekl bych, že úspěšně, hranici 20 °C, nebe bez mráčku – ideální čas na bahenní lázně nad Batelovem.
Po loňském ostudném výkonu jsem chtěl letos konečně svému týmu pomoci, a proto jsem se rozhodl, že do Lovětína, kde se závod koná, dojedu po vlastní ose, tedy lépe řečeno na svém kole, abych se jako správný závodník před závodem pořádně rozjel. Ještě ráno jsem řešil menší dilema, které kolo mám vzít, protože jedno je lehčí, ale seděl jsem na něm letos jen jednou, na to druhé jsem sice zvyklý, ale přece jen se na něm zima podepsala, a tak už by akutně potřebovalo servis. Nakonec rozhodlo to, že jsem byl líný přehazovat kola a kazetu a vzal jsem to lepší.
Po letmém promazání odpružení a řetězu jsem vyrazil směrem Lovětín. Naplánoval jsem si cestu víceméně terénem, abych se trošku projel, abych pošetřil nové Rocket Rony, které na asfaltu mizí před očima, a abych otestoval, že úpravy posedu měly očekávaný efekt. Cesta mi dobře ubíhala, tepy jsem se snažil držet v aerobním pásmu, a tak jsem celkem pohodlně dojel do Batelova.
Tam bylo třeba provést zásadní rozhodnutí. Pojedu do Lovětína po silnici, po trati proti směru závodu, nebo nejtěžší variantou – po trati po směru závodu? No jasně, po směru závodu, vždyť jsou to jen dvě stoupání!
Jenže batoh na zádech mě nepříjemně hřál, skoro pálil, a to jsem ještě nebyl ani v půlce toho prvního. Hmmm, tak asi ten poslední krpál vynechám a vezmu to po silnici, usoudil jsem a šlapal dál. Bažinu nad Batelovem jsem si důkladně prohlédl, naplánoval jsem si, kudy do ní vjedu, jak brilantně projedu tou střední pasáží a jak ladně z vyjedu. Pak jsem nasedl na bajk a pokračoval jsem po trati.
V té ostré zatáčce, o které jsem psal o kousek výš, jsem se z trati odpojil. Támhleta silnice, ta určitě vede do Lovětína na náves, pomyslil jsem si a napojil se na ni. A hned ostré stoupání. Ono je to prudký i po asfaltu, překvapilo mě, když jsem míjel dopravní značku A05b Nebezpečné stoupání s nápisem 12%. No co, za chvilku jsem v Lovětíně, tak je to jedno. A pokračoval jsem dobré dva, tři kilometry do kopce. Pak přišlo sympatické klesání, v němž jsem hravě překročil 60 km/h. Dole pod kopcem jsem uviděl nějaké městečko. Kdo by to byl řekl, že je ten Lovětín z téhle strany tak velký, blesklo mi hlavou, zatímco jsem se spouštěl dál.
U značky s nápisem Třešť jsem přestal šlapat. A sakra. Minul jsem skupinku domorodců, ale my z Vysočiny se na cestu nikdy neptáme! Dojel jsem na první volnější místo a zapnul GPSku. Chvíli jsem přemýšlel o trase Čenkov – Růžená – Lovětín, pak jsem usoudil, že jednou zabloudit stačilo a pokorně jsem se vydal zpátky do toho kopce, ze kterého jsem se před chvilkou řítil. Ano, správně, i z této strany byla dopravní značka A05b Nebezpečné stoupání. Tu jsem tedy minul, pak jsem si všiml času, který neúprosně ukrajoval vteřinu za vteřinou, dokonce minutu za minutou a já jsem stále stoupal po té zpropadené silnici. Původně jsem chtěl být chvilku po jedenácté hodině v Lovětíně, ale teď už jsem byl smířený se vším. Hlavně abych dojel.
(Textový editor tu na mě varovně bliká, že už jsem na druhé stránce, tak já to tedy zkrátím.)
Nakonec jsem se na ten kopec vyšplhal, zdárně jsem jej zdolal i směrem dolů a dokonce se mi podařilo i trefit tu správnou polňačku, která mě skrz hluboké bahno (vida, to jsem prve nezmínil) přivedla zpátky pod to závěrečné stoupání na trase závodu. A řeknu Vám upřímně, představa, že s tím propoceným batohem pojedu nahoru a za dvě hodiny ještě jednou, mi vůbec nedělala dobře. Nojo, ale na všechny strany to bylo do kopce a v Lovětíně mi třeba někdo dá aspoň něco k pití. Tak jsem to tedy vyjel.
K našemu týmovému stanu jsem přijel zcela vyčerpán. V nohách 53 km, nastoupáno asi 800 výškových metrů, všechny věci totálně propocené a nohy... ty jsem asi ani neměl.
„Jirko, pojď se mi sem podepsat,“ řekla mi Martinka, tak jsem tam něco nakreslil. Jedno vím jistě, můj podpis to nebyl.
Pak jsem se asi dvě hodiny chladil a sušil a krmil a ohříval, ale hlavně jsem ležel a snažil se přimět nohy (nevím, kde se tam vzaly, ale najednou tam byly – a pekelně bolely), aby se daly trochu dohromady. 15 minut před startem mi odpověděly křečí. Zkusil jsem sehnat lžíci soli; bohužel bez úspěchu. No nic, tak to aspoň nějak obkroužím.
Málem bych zapomněl – mezitím se do cíle dostal první borec z naší štafety, Martin. „Tak co, jak jsi dojel?“ Odpověď by cenzoři v našich televizích vypípali, ale pochopil jsem, že měl asi kilometr před cílem defekt. (Jo, to je dobře, aspoň nebudu sám, kdo to zkazil!) „To je smůla, Martine.“
Asi hodinu po startu jsem se vmísil do davu ostatních startujících. Jaký dres má Tomáš? Jo, jasně, on jezdí v tom černo-modrém. Tak stojím, občas mrknu na dres dalšího přijíždějícího, abych zkontroloval dres, a rozprávím s kolegou z druhého týmu. „Ty vole, jedeš!“
Beru nějaké kolo, vbíhám do prostoru startu a skáču na něj. Ohlížím se, jestli si pro něj někdo neběží, ale to už je tu Tomáš, natáhnu ruku, cítím kontakt... „Tys někde lehnul?“ „Jo.“
Tak jsem vyjel. Na tomhle kole se jede docela dobře, dokonce má i stejné pěnové gripy, říkám si a koukám – aha, je to můj Gary!. Tak aspoň že tak.
Točím doleva a začínám stoupat. Soupeř přede mnou je už skoro nahoře. No, hnát se za ním v mém stavu nemělo smysl, jel jsem na přežití. Asi v půlce kopce jsem za sebou uslyšel přeřazení rychlosti (takové to cvaknutí a ten zvuk řetězu). No to snad ne, on mě někdo stíhá. Ale na nějaký odpor jsem neměl. Tak jsem si tam točil kašpárka neboli večerníčka nahoru a ten stíhač pořád nikde. Ohlížím se, nikde nikdo. No tak mám asi už i halucinace.
Na konci stoupání jsem hodil řetěz na větší pilu (nebo spíš pilku) a rozvážně jsem se spustil dolů, abych si vzápětí proklestil cestu zříceninou stodoly (jinak si neumím vysvětlit hromadu tašek uprostřed přírody). Pak jsem po pěšině obkroužil Havlův vrch, tu ostřejší pravotočivou zatáčku – kterou jste Vy všichni projeli bez problémů – jsem samozřejmě nevytočil... ale ubrzdil jsem to. Sice přední kolo už pomalu mizelo za kamenem pod mezí, ale hlavně že žiju.
Pak stoupání po louce zpět na kopec. „A hele, kloučkovi to nejede!“ zhodnotil jsem stav borce před sebou. „No a mně taky ne,“ zhodnotil jsem vzápětí i stav svůj. Tak nic.
Na kopci mě čekala ostrá levotočivá, v níž jsem samozřejmě zapomněl, že Gary je o něco nižší než můj zimní Apache, tak jsem si vnitřním pedálem hrábnul o zem. A pak konečně milosrdný sjezd. Sto dvacet milimetrů zdvihu mě houpalo a já se kochal. Kochal jsem se tak, až jsem se kochal moc, ale tomu stromu v další zatáčce jsem se přece jen vyhnul.
Klouček nikde. No tak tedy rozvážně roztáčím pedály, dokonce řadím nějaký ten převod, abych neměl ostudu, že to jedu na kašpárka celé. Dolů jsem se dostal ve zdraví a dokonce jsem ani neminul tu vracečku doprava (na rozdíl od loňska).
Do následujícího stoupání ani nebylo nutné nějak moc řadit, protože jsem si celou cestu dolů ponechal příslušný převod. To víte – abych neudělal nějakou chybu. K těm chatám jsem jakžtakž vyšplhal, pak jsem dokonce nějakým zázrakem našel tu správnou pěšinu do Batelova, dokonce jsem se ani nerozbil na těch balvanech... a už se ostře nakláním do pravotočivé zatáčky. Za ní na mě rafinovaně čekal řidič bílého osobního automobilu. Během ukázkového driftu všech dvou kol zdravím pilota vztyčeným prostředníčkem, pak převádím gesto ve zvuk a obšťastňuji jím pořadatele, který tam to auto poslal.
Zatáčím na schody, které tam nejsou, štěrk či písek trošku podkluzuje. U kostela točím doprava a kleju, protože jsem to opět nevytočil a levým ramenem jsem otřel zašlou omítku kostelní zdi. Pak další stoupání, před ním radši přibrzďuji a kontroluji provoz – ještě tak tu potkat kamión nebo parník!
Stoupání z Batelova. Klouček je kousek přede mnou! No kousek... na dohled. Tak jsem vylosoval nějaký převod a jel jsem za ním. Maminka s kočárkem mi něčím zatroubila do ucha, a pak mě informovala o tom, že klouček už je úplně vařenej. Jo, kdybys věděla, jak jsem na tom já... Supím dál a doufám v brzký konec stoupání. No jasně, že trasu vedli tou horní a horší cestou. Nemohli vybrat tu druhou.
Ale nahoru jsem se nějak dostal. Konečně zase kopec dolů, zaradoval jsem se a kecnul jsem na sedlo. Tam jsem „zařízl“ tu babičku, která mě předtím předešla ve stoupání z Batelova. A mám tě, babo!
Následovala pěšina lesem, levá zatáčka, hned pravá, bláto. Dopr...píp..., já jsem to netrefil! Kolo stojí uprostřed bahna přesně v místě, kam jsem nechtěl vjet. Stojí, nepadá, já na něm. Co teď? Když slezu, umažu si boty. A to tedy rozhodně nechci. Když zůstanu stát, tak mě buď někdo najde, nebo spadnu do bláta a umažu se celý. Druhá možnost je pravděpodobnější. Tak nezbývá než se rozjet.
Oči jsem zabodl do bažiny před sebou ve snaze najít pod vrstvou vody a bahna náznak sjízdnosti dané stopy. Marně. Ještě několikrát zůstávám uvězněn v bahně, až konečně kapituluji a potupně do něj skáču. „Hmmm, pěkná pastička,“ říkám hrdinně obecenstvu. Obecenstvo obdivně zamručí, já přebrodím bažinu a sedám na kolo.
Teď mě čeká ten nejjednodušší úsek, kde se člověku nemůže vůbec nic stát, ledaže by zabloudil, jako se mi to povedlo loni, pak už jen ta pravotočivá zatáčka nedaleko od silnice na Třešť (vidíte, jak znám kraj široko daleko?). A stoupání. Mírné. Pak prudší. Pak prudší s kořeny. Pak nejprudší s kořeny a blátem a vyjetými kolejemi a ... skoro se vším. Tam by měl být ještě brod přes rozvodněnou řeku a bylo by tam úplně všechno.
Pepa Frey mi tam ukazuje cestu, kudy se to prý dá vyjet. Jo, na motorce, pokud jste pravidelným účastníkem seriálu mistrovství světa v motocrossu. Po pár desítkách metrů stoupání přijíždím na louku. To už nějak doklepu.
Zbývá cesta, v ní taková nepříjemná vlnka, která mě zbavuje i posledních zbytků sil. Nakonec rovina, protivítr a ve finále diváci. Ti jsou nejhorší, hrozně povzbuzují, fandí a hecují. Naštěstí nemají přehled o časech jednotlivých závodníků, tak před nimi makám jako o život – koneckonců jsem celý od bláta, tak si třeba myslí, že jsem zrovna zajel nejrychlejší čas!
V cíli už čeká usínající finišmen Jirka. Na toho je aspoň spoleh, ten určitě dožene všechno, co jsem zameškal.
Pomalu odcházím k našemu stanu a připravuji si seznam objektivních příčin nečekaně špatného výkonu.
Postavili jsem 4 týmy mužů, 1 tým žen. Měli jsme třetího nejrychlejšího juniora, dvě nejrychlejší juniorky. Minimálně dva jeli na krev, Míra víc. Martin jel na píchnutém kole, Milan píchnuté kolo vedl.
Kačka přivezla vynikající perník s (asi) citrónovou polevou. Pak jsem tam viděl bábovku, (asi) švestkový koláč, rum (nezůstalo jen u dívání), pivo, kofolu a spoustu dalších věcí, většinou dobrých.
Po dojezdu domů ukazoval tachometr 80.19 km a necelých 1500 výškových metrů.
Aktualizováno: Dnešní (nedělní) vyjížďka se obzvlášť vydařila. Pojali jsme ji po včerejším závodě jako kompenzační, takže jsem se zastavili v Částrově v hospodě a v Houserovce za Maruškou. Tam jsme únavu kompenzovali bábovkou a slivovicí. Už mě nic nebolí.